Československý jaderný program
Československý jaderný program
Jaderné elektrárny Temelín a Dukovany neměly být posledními v České republice. V Československu byla plánována výstavba několika dalších jaderných elektráren. O tom kde měly stát se však dnes už téměř neví. Tento článek by nám to měl připomenout. Těžké začátky Jaderná energetika v Československu udělala první kroky v polovině padesátých let minulého století. Československý jaderný program se začal rodit v době akutního nedostatku elektrické energie, kdy dodávky závisely převážně na nestabilních vodních zdrojích a několika málo výkonných tepelných elektrárnách. První krok na cestě k atomu udělala naše země v roce 1956, kdy bylo rozhodnuto o výstavbě první československé jaderné elektrárny. Jako lokalita byly vybrány západoslovenské Jaslovské Bohunice a jako typ reaktoru byl zvolen reaktor KS-150, pro který se později vžil název A1. Jednalo se o heterogenní reaktor moderovaný těžkou vodou a chlazený plynem; kysličníkem uhličitým. Tento zvláštní typ byl zvolen zejména proto, že byl schopen pracovat s neobohaceným a tedy československým uranem. Stavba elektrárny A1 se ale od počátku potýkala s velkými problémy a protáhla se na nekonečných šestnáct let. Když byla slavnostně v roce 1972 spuštěna, tak problémy neustaly. Za svých strastiplných sedm let provozu byl reaktor o výkonu necelých 120 MW přes 50x odstaven a po nehodě v roce 1979 raději trvale uzavřen. Zlom Zlomovým rokem pro československou jadernou energetiku se stal rok 1970, kdy byla uzavřena smlouva s tehdejším Sovětským svazem o vybudování jaderných elektráren s reaktory typu VVER. Přechod na sovětské tlakovodní reaktory byl dán zřejmě značnými cenovými náklady a velikými problémy, se kterými se potýkala stavba první československé jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. Podle smlouvy z roku 1970 bylo rozhodnuto vybudovat v Československu dvě jaderné elektrárny, každou se čtyřmi reaktory VVER 440 (v 230) a to jednak v lokalitě západoslovenských Jaslovských Bohunic (na místě první čs. jaderné elektrárny) a jednak v jihomoravských Dukovanech. Již v první fázi stavby došlo k pozastavení stavby dvou bloků V-2 v Jaslovských Bohunicích a všech bloků v Dukovanech a jejich nahrazení modernějšími VVER 440 (v 213). To si sice vyžádalo časový odklad, ale významně to přispělo k bezpečnosti elektráren. V roce 1978 se začala uvádět do provozu jaderná elektrárna V-1 v Jaslovských Bohunicích. Před jejím spuštěním činil podíl jaderné energetiky na výrobě elektrické energie v zemi pouhých 0,16%. Již po prvotním provozu dvou bloků elektrárny Bohunice stoupla výroba z jádra na 4,5%. Ekonomičnost provozu navíc zapůsobila a vzhledem ke zdražování cen uhlí, které tehdy tvořilo základ naší energetické koncepce, bylo ještě koncem sedmdesátých let rozhodnuto o rozšíření československého jaderného programu. Schválena tak byla stavba dvou dalších jaderných elektráren. Jednak elektrárny ve slovenských Mochovcích (4x VVER 440 v 213) a pak v jihočeském Temelíně (4x VVER 1000). Zlatý věk Osmdesátá léta tak znamenala zlatý věk československého jaderného programu. V tomto rozmezí bylo v republice spuštěno sedm jaderných bloků (3 v Bohunicích a 4 v Dukovanech) a začala výstavba dalších osmi (4 v Mochovcích a 4 v Temelíně). Počítalo se s tím, že elektrárna v Mochovcích bude kompletně spuštěna do roku 1990 a v Temelíně do roku 1995. Jaderná energie si v porovnání s jinými zdroji vedla po ekonomické stránce stále lépe, a tak byl v této době československý jaderný program znovu a naposledy rozšířen. Jako další lokality pro stavbu jaderných elektráren byly vybrány moravské Blahutovice (2x VVER 1000), východočeský Tetov (2x VVER 1000) a východoslovenské Kecerovce (2x VVER 1000). S uvedením těchto elektráren do provozu se počítalo kolem roku 2000. Celkový instalovaný výkon v jaderných elektrárnách se tak koncem tisíciletí měl přiblížit hodnotě 16 000 MW, což bylo plánováno jako konečný a uspokojivý stav. Každý kraj kromě Severočeského, kde nebyl velký energetický zdroj potřeba, by po konečné realizaci tohoto programu měl stabilní energetický zdroj a energetická koncepce státu by tak byla vyřešena na několik desetiletí dopředu.
Sklady vyhořelého jaderného paliva V československé jaderné koncepci z osmdesátých let se počítalo s vybudováním hlubinného uložiště pro jaderné odpady. Tehdy tento problém ovšem nebyl aktuální. Zejména proto, že vyhořelé palivo z jaderných elektráren odebíral Sovětský svaz zpět. Nicméně na základě předběžných geologických průzkumů bylo vytipováno několik lokalit pro vybudování hlubinného uložiště jaderných odpadů. Jednalo se o lokality Lubenec-Blatno, Pačejov, Božejovice-Vlksice, Pluhův Žďár-Lodhéřov, Rohozná-Růžená, Budišov, Borohrádek-Holice, Teplá, Zbytiny, Opatovice-Silvánka, Lodín-Nový Bydžov. Podrobný průzkum těchto lokalit ovšem začal až po rozpadu federace. Útlum Bohužel z mnoha důvodů se realizace staveb protahovala a celý program tak nabral několikaletý skluz. Po roce 1990 to byla jedna z prvních věcí, do které vláda ČSSR zasáhla. Bylo rozhodnuto o přerušení plánovacích prací na budoucích jaderných elektrárnách i o zastavení výstavby 3. a 4. bloku v elektrárnách Mochovce a Temelín. Rok 1990 tak paradoxně způsobil těžkou ránu československému jadernému programu, který sliboval státu prosperitu a rapidní zlepšení životního prostředí. Kdyby se povedlo tento program zrealizovat tak, jak to bylo plánováno ještě v roce 1989, mohlo dnes dojít k odstavení většiny tepelných elektráren, k útlumu těžby, k velkému zlepšení životního prostředí a uchování cenných přírodních surovin (uhlí) budoucím generacím. Česká republika by také měla vyřešenu svoji energetickou koncepci nejméně do roku 2050 a byla by jedním z nejmenších producentů CO2 na obyvatele ze států EU. To by se jistě promítlo do ještě lepšího postavení společnosti ČEZ na mezinárodních trzích, než má nyní, a rychlejším růstem ekonomiky celého státu. Bohužel zvítězila politika a názor, že cokoliv bylo navrženo či vytvořeno vládou před rokem 1989 je špatné. Proto se o řadu let protáhla dostavba Temelína, díky čemuž muselo dojít k odsíření velký tepelných elektráren namísto jejich uzavření, čímž se sice snížil jejich vliv na životní prostředí, ale ne tak jak přechodem na jadernou energetiku. Z minulosti bychom se měli především poučit a nedělat znovu stejné chyby, kterou bylo ukončení výstavby jaderných elektráren. Jaderný program v České republice by měl být co nejdříve obnoven a rozšířen. V současné době máme na výběr z více typů moderních reaktoru (např. Evropský tlakovodní reaktor, budovaný ve Finsku, VVER1500, VVER640 AP1000, atd.), též společnost ČEZ má velkou kapitálovou sílu. Je škoda toho nevyužít!